"Každý je poutníkem, poutníkem svého života. Hledáme tu pravou cestu a s každým krokem zanecháváme stopy
- v místech kde jsme byli, v lidech, které jsme poznali a činy, jež jsme učinili…"
~ Doctor, Stvořitel a Scientist

Vítej na mé lodi - D&S

25. dubna 2014 v 16:01 | Stvořitel |  Fanfiction

Vítej na mé lodi

Hleděl z okna na zamračenou blesky protkanou oblohu. Stál v nejvyšším patře hotelu, kde se musel ubytovat, aby měl výhled na svou indigovou Tardis, která se potřebovala nabít. Hleděl na oblohu se zaujetím. Byl si jist, že se právě dnes stane něco velkého.
Oblohu proťal blesk, ani ne za pár sekund se ozval hrom. Hvězdy nebyly vůbec vidět. Vzduch chladl a vítr nabíral na síle. Obrovské okno se třáslo v poryvu větru a celá budova duněla při každém hromu. Na zemský povrch se začaly snášet kapky. Zprvu malé neškodné, ale pak se zvětšovaly a byly ochotny nehezky zbičovat každého, kdo by vytáhl nos.
Právě v tu dobu muže stojícího u oken svého apartmá překvapil, již na pohled vysoký muž v černém oblečení. Kroužil okolo Tardis a prohlížel si jí s neskrývaným zájmem. Poté se pozorně rozhlédl kolem. Vypadalo to, že někoho hledal.
Nejspíš obdivuje krásu staré policejní budky - pomyslel si muž, ale něco mu říkalo, že je v tom něco víc. To mu však potvrdil sám muž - spíše kluk - když mu pohlédl i na takovou dálku do očí. Ještě než dotyčný sklopil pohled, všiml si, že se ten kluk ušklíbl a rozešel pryč.
O chvíli později někdo zabušil na jeho dveře. Pohlédl na dveře a čekal, co se bude dít. Neznámí opět zabušil, ale tentokrát hlasitěji. Ještě jednou se koukl na modrou budku, podobné té telefonní a přešel ke dveřím.
Jedinou výhradu, kterou měl k ubytování, byla kukátka. Kdyby tu byla, nemusel by si dělat takové starosti. I přesto věděl přesně, kdo za dveřmi stojí. Přesně takhle se cítil, když se střetl s jeho pohledem.
Povzdechl si a tiše otevřel. Díval se do země a vyhledal návštěvníkovi boty. Byly černé s poměrně vysokou platformou, měli černé tkaničky, tak se dalo usoudit, že byli šněrovací. Pohledem stoupal, boty měl dotyčný do půlky lýtek. Kalhoty, které byly zastrčené v botách, byly též černé, u pasu mu visel řetěz a na ruce, kterou měl zastrčenou v kapse, se houpal stříbrný řetízek. Na druhé, která byla ledabyle podél těla, měl černý látkový náramek vyšívaný bílou nití.
Až teď si všiml, že nemá žádnou pláštěnku, nebo bundu, kterou by se mohl chránit před nepřízní počasí. Měl krátké bílé triko, ale rukávy a dolní okraj trika, byl zvláště roztrhaný. Přes triko měl černou rozepnutou vestičku. Krk měl útlý a na něm seděla krásně tvarované tvář.
Podlouhlé úzké rty v úšklebku, malý, téměř ženský nos, a velké modré oči, které si stejným způsobem prohlížely hnědovlasého muže.
"Uděláš mi čaj?" zeptal se a stále sledoval každý pohyb druhého muže.
"Kdo jsi?" ten jeho otázku ignoroval. Tmavovlasý jej propaloval pohledem. Též ignoroval otázku. Hnědovlasému byl však sympatický, měl takový pocit, že do velice dobře zná, měl pocit, že na dotyčné zapomněl, ale to bylo nemožné.
"Pojď dál," odstoupil od dveří a kývl hlavou na znamení souhlasu.
"Můžu se vysprchovat?" zeptal a rozhlížel se po obrovském pokoji.
Hnědovlasý povytáhl obočí a díval se na druhého zkoumavým pohledem: "Nějak rychle se tu zabydluješ… Dveře vlevo," kývl a sám se odebral do kuchyně. Nechal vařit vodu a podíval se ven z okna. Ani ne za pár minut vroucí vodou zaléval čaj pro neznámého.
S hrnkem čaje v ruce vešel do obýváku spojeného s ložnicí. Z koupelny se ozýval proud vody a tak se pohodlně posadil do křesla, kde téměř usnul. Z polospánku ho vytrhla rána.
"Jsi v pořádku," zvolal a přešel ke dveřím od koupelny. Opřel se o zeď vedle a zaposlouchal se.
"Um… Ano," ozvalo se po chvíli.
"Kdy ses naposledy sprchoval?" neodpustil si rýpnutí.
"Před chvílí-" byl zaražen.
"Déšť se nepočítá," utrousil muž vně dveří.
"Em… Pak to budou dva dny…" zamumlal. "Jak ti mám říkat?" Ozvalo se po chvíli.
"Každý mi říká Doctor," pousmál se hnědovlasý a odebral se zpět ke křeslu. Zanedlouho se i černovlasý odebral do pokoje k Doctorovi.
"Jak mám říkat já tobě?" Zeptal se muž usazený v křesle. Hypnotizoval hladinu čaje v hrníčku. Černovlasý si hrníček vzal do rukou. Přitiskl si na něj dlaně a nechal si je ohřívat.
"Říkej mi, jak chceš," zamumlal a pohlédl na svého hostitele. "Každý mi říká jinak."
"Ale jak se jmenuješ?" nedal se tak snadno odbýt Doctor.
"To je nepodstatné," řekl již normálním hlasem a napil se čaje. Poté hrníček odložil a začal zírat na nohy.
"Jména jsou důležitá," pokýval významně hlavou Doctor.
"Opravdu? Proč si tedy říkáš Doctor?" neodpustil si druhý.
"Ale o tom se tady nebavíme."
"Já si své jméno nepamatuji," řekl nakonec černovlasý a Doctor se na něj udiveně podíval.
"Co si tedy dělal u Tardis?" řekl zvýšeným hlasem.
"U Tardis?" promnul si bradu a vypadalo to, že přemýšlí. "Ty myslíš tu policejní budku že? No, a proto tu jsem."
"Cože?" teď se Doctor neubránil udivenému výkřiku.
"No, jo. Víš, chtěl jsem se zeptat -" odmlčel se a prohlížel si hnědovlasého. Ten si připadal jako pod rentgenem, ale nijak se nebránil. "Chtěl jsem se zeptat, jestli si mě vezmeš sebou na svou loď."
"Jak víš o strojích času?" Tázavě a trochu prozíravě se zvednutým obočím na něj zíral. Zdál se moc mladý a nezkušený na to, aby byl pozemšťan a věděl něco víc o strojích času, zároveň mu připomínal něco velmi starého a známého, myšlenka ho vedla k jedinému závěru, ale ten se zdál velmi absurdní a nepřípustný.
"Můj stroj se před nějakým časem rozbil," jeho tvář se bolestně zkřivila.
"A po mě chceš co? Abych ti ho spravil?" měřil si ho pohledem a čekal, co z něj vypadne. Ten však zarytě mlčel a přemýšlel.
"To snad ani nebude nutné," usmál se a odhalil své rovné zuby. Jeho špičáky byly ostré jako tuby nějaké šelmy, které je připraveny kousnout.
"Že nebude?" pousmál se hnědovlasý, ale stále mu nedocházelo, kam tím druhý míří.
"Chtěl bych cestovat s tebou," pohlédl na něj a jemně se usmál. Věděl, že toho žádá moc, ale jeho loď byla nefunkční, a když cítil přítomnost jemu podobného člověka, cítil touhu se opět kouknout do vesmíru.
"Tak to v žádném případě," pronesl Doctor a změřil si ho pohledem.
"A to jako proč?" nedal se tak snadno odbýt.
"Neznám tě a pak mi tu také tvrdíš, že si nepamatuješ své jméno… Promiň, ale tohle si na krk nevezmu," osvětlil svůj důvod.
"Co to plácáš?" zeptal se udivený kluk s modrýma očima. "Já si nepamatuji pouze věci, které se udály před sedmi měsíci."
"A své jméno," neodpustil si Doctor.
"Říkám ti, říkej mi, jak chceš," pozvedl hlavu a nafoukl tváře. Doctor se usmál.
"Dobrá tedy, zítra vyrážím," zvedl se z křesla a otočil se ke stěně.
"Co to má znamenat?" jeho tvář byla celá napjatá a propaloval záda svého hostitele.
"To znamená: Vítej na mé lodi… Rene," odkráčel do kuchyně a nechal svého nového spolucestujícího vzpamatovat. Koneckonců byl rád, že mu opět čas rychle uteče, a bude mít někoho s kým jej sdílet. Ovšem zprvu si na toho kluka dá pozor.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama