"Každý je poutníkem, poutníkem svého života. Hledáme tu pravou cestu a s každým krokem zanecháváme stopy
- v místech kde jsme byli, v lidech, které jsme poznali a činy, jež jsme učinili…"
~ Doctor, Stvořitel a Scientist

Vlk, čaroděj, smrt - 1. Kapitola

10. května 2014 v 20:03 | S&S

Stvořitel: Možná bych k tomu mohl říct pár slov že? Pak to rozhodně jsou tato: "Děkuji Scientist, že jsi mě dokopala k RPG. Také doufám v to že tě to baví." Jen bych chtěl říct, že nemáme vymyšlený vývin děje do předu, prostě píšem co nás napadne, pak se omlouvám za případné chyby. A také děkuji všem, kteří si toto přečtou a okomentují (kladně :D).

Scientist: Za mě děkuji všem, co mě kopou do RP jako já Spoříka. :D Hlavně Bee, naší originální Tardis, která si myslí, že ji budu v RP podvádět. Neboj se, Kulíšku, jsi navždy s RP na prvním místě! A taky to musíme sepsat! ;)

Tak si užijte náš šílený příběh.

(Zobrazí se po otevřená článku)

Vlk, čaroděj, smrt

1. kapitola

Všude bylo ticho. Noční obloze dominoval měsíc, který se odrážel v jezeře, jakoby to bylo černé zrcadlo. Co však stálo za povšimnutí, byl ledový plácek uprostřed jezera. Byl z modrého ledu a byl neskutečně tenký, člověk si ho normálně nevšiml. Na ledové kře seděla dívka, tak okolo patnácti. Měla dlouhé plavé -téměř bílé- vlasy a její oči, byly jako kousky šeďounkého ledu. Na někoho čekala.
Kolem jezera se tyčil zdánlivě neproniknutelný černý les. Tiše jím šla postava s rusými vlasy přibližně po pas. Měla je svázané v koňském ohonu. Na pravé straně měla spletený dlouhý copánek. Byl skoro dlouhý jako sami vlasy. Zelené oči rámovaly černé kouřové stíny. Na sobě měla tričko se zvoncovitými rukávy. Mělo černou barvu. Její legíny byly naopak vínově rudé. Boty měla prapodivné. Jedna připomínala kozačky, byla až po koleno. Druhá byla spíš kotníkáč. Vypadaly - teda alespoň z části- jako obyčejné tenisky. Přes rameno měla hozenou tornu a o rameno opřenou kosu. A tak poklidně šla. Vyšla na kraj lesa a rozhlédla se. Mýtiny uprostřed lesa nenáviděla. Mohl ji někdo napadnout a ona ani nemusela vědět odkud.
Šel již delší dobou lesem a pročítal nějakou starou knihu. Byl oblečen zvláštně. Měl obyčejnou bavlněnou košili, přes ni měl zlatě vyšívanou vestičku a kalhoty měl hnědé, kožené, zastrkané v jezdeckých botách. Věděl přesně, kam jde, protože cestu znal nazpaměť.
Zastavila se a od kosy se utvořil menší paprsek, který dělal na zemi prasátka. Bohužel byla ocelová. Už dlouho si slibovala, že si pořídí obsidiánovou, ale zatím nějak nenašla vůli si zajít do některého z vyspělejších měst. Až do teď. Konečně se k tomu psychicky donutila. Měla k němu namířeno. Říkalo se mu "Město v oblacích". Bylo první, které kdy bylo vystavěno na obloze. Neměla ráda výšky. A taky byla klaustrofobik.
Muž došel ke břehu, jeho temně černé vlasy se stříbrně zaleskly v záři měsíce a on poprvé za cestu zvedl pohled. Pohlédl na ledovou kru, na které již nikdo nebyl.
"Zas tak jsem se nezpozdil," zamumlal a udělal krok do jezera. Voda jeho nohu držela nad vodou jako pevná zem a on si soustředěně kráčel ke kře.
Holka si toho všimla. Překvapeně se dívala, jak se voda lehce vlní, ale pouští neznámého dál, jakoby snad byl bůh. Sundala kosu ze zad a tiše se s ní kradla k jezeru. Možný moment překvapení kazilo to, že se kosa na měsíčním svitu leskla.
Muž odlesk zachytil, probodl světle modrýma očima, místo odkud se cosi lesklo. Místo však bylo prázdné. Zavrtěl hlavou nad svou naivitou a pokračoval. Došel k samému břehu kry, kde ležela dívka. Zářivě se na ni usmál.
Skrčila se a položila kosu do trávy, která tak měla zamaskovat její lesk. Dalo se říct, že dělala něco na způsob plazení k jezeru. Nemuseli ji tak zpozorovat. Na kose měla provázek, takže v případě potřeby ji mohla rychle najít. V ruce si přichystala dýku s čepelí z obsidiánu a s rukojetí posázenou několika menšími rubíny.
Poklekl před dívkou, která se sbírala z ledu. Stále se divoce usmíval.
"Nikdy jsem si nemyslel, že opravdu přijdeš," zašeptal do ticha a dívka se široce usmála.
"Nikdy jsem si netroufala říct, že se ještě ozveš," řekla na oplátku jemným hlasem.
Dívka s mečem nastražila uši. Slyšela je, i na takovou dálku. Teda, zas tak moc velkou už ne. Slyšela je dobře díky skvělému vlčímu sluchu - byla vlkodlak. A její jediné štěstí bylo to, že dnes nebyl úplněk. Byl až dalšího dne, ale děsila se toho. Mohla se měnit i jindy než za úplňku, ale ten ji nutil. Zhluboka se nadechla a snažila se nasát pachy.
Tichý mrazivý smích vycházel z úst klečícího. "Něco bych potřeboval," prozradil a zvedl svůj pohled k ženě.
"Myslím, že křídla ti už nevrátí," řekla okamžitě žena.
"Ta však já nechci... Mířím výš," opět se tiše zasmál.
"Přidal jsi se k Satanovi?"
Vlkodlačka ztuhla. Nervózně si pročísla vlasy. K tomuhle se opravdu neměla připlést. Pitomá, pitomá, pitomá! Chtěla se dostat pryč, ale zdálo se, že strach a zvědavost ji přemohli. Poslouchala dál. Kdyby se dozvěděla, o co jde, třeba by uznala, že to není tak drastické, ne?
"To v žádném případě Sky," zvedl se, pohlédl na dívku z vrchu. Byl velice vysoký.
"Pak mi řekni, co ode mne chceš?" nařídil a její hlas dosti zhrubl.
"Potřebuji informátora," zazubil se. "Potřebuji aby, jsi mi našla Raymonda," odmlčel se. "Slyšel jsem, že byl vyslán na zem."
Vlkodlačka si málem hlasitě oddechla. Tak to není zas tak zlé, ne? Chce jen někoho najít. To je přeci v pořádku. Kdo občas někoho nehledá, že ano? Chlácholila se. Po ruce jí přelezl velký chlupatý pavouk. Naštvaně na něj zavrčela.
V houštinách cosi zavrčelo. Muž se ohlédl a zrentgenoval pohledem okolí. "Přesně za měsíc, ve stejnou dobu," kývl na dívku vyvedenou z míry. Pak pokrčila rameny a rozpustila se ve vzduchu. Muž také zmizel, rozpustil se v černé mlze.
Vlkodlačka se zhluboka nadechla a zvedla hlavu, jen aby zjistila, že už tam nikdo není. Zvedla se na nohy. Oprášila se a za pomoci provázku našla svoji kosu. Dřepla si k ní a prohlédla si ji zblízka. Vzala si ji a postavila se. Pak se ještě jednou podívala za sebe.
Padla mlha a za zvedající se dívkou a muž opět zhmotnil. Prohlížel si ji a úsměv se mu rozléval na tváři. Pak se uculil, byl připraven na všechno.
Divila se, že necítila jeho pach. Škubla sebou a poplašeně zavrčela. Ukázala mu tesáky, které se v jejích ústech oběvili vždy, když to nakázala. To už nebolelo. Kosu sevřela tak pevně, že jí z toho zbělely klouby na rukou.
"Ale, ale co tu to máme?" škodolibě se usmál. "Já myslel, že lykantropie se ze světa už vytratila."
"Ať jsi, kdo jsi, nedráždi mě. Zítra bude úplněk," štěkla na něj naštvaně. Strach se vytratil a nahradil ho adrenalin. Zhluboka se nadechla a nasála jeho pach. Zezlátly jí oči. Neustále mu ukazovala tesáky.
"Že bych vyprovokoval pejska?" rozesmál se a udělal krok do zadu. "Vlastně se mi tu hodiš."
Na chvíli ztuhla, ale nepřestávala vrčet a ukazovat tesáky: "Měl bys být rád, že mi proměna trvá dlouho. Jinak bys byl už roztrhaný na kusy," vrčela na něj. A to měl ještě štěstí. Někteří vlci útočili bez varování. "A já se nehodím na nic, co sama neschválím."
"Vlastně si dost věříš," řekl jí přímo a chladně. "Nejsem někdo, koho bys lehce zničila. Nechtěla bys mi pomoc?"
Přivřela oči. "A to jako s čím?" rozhodla se nezaprodávat. Ale práce by se jí hodila...
"Potřebuji někoho nejít," řekl přímo bez jakékoli emoce.
"Raymonda. Ano, slyšela jsem. Moc dobře. Ale já nejsem dobrý informátor. Měl byste vědět, že vlkodlaci se zodpovídají jen svému Alfovi. A já žádného nemám. Takže co mi zabrání abych řekla ne, popřípadě si nevymýšlela?"
"Co to povídáš?" zeptal se s neskrývaným zájmem. "Jako, že bych si měl vzít vlkodlaka jako informátora?" začal se zalykat smíchy. "Tak nešikovnou bytost-" náhle se přestal smát a zvážněl. "Rád bych abys mi ho pomohla najít, dobře bych ti zaplatil a možná to pomohl najít smečku."
Zarazila se. Takže navrhoval obchod. "A jak vám mám s tímhle pomoct? Neznám jeho pach a i kdyby ano, bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena." Stisk kosy trochu ochabl.
"Myslím, že jeho pach je nezapomenutelný," usmál se zářivě. "Každopádně, máš praaavdu, je to jako hledat jehlu... " zívl. "Však víš," mávl nad tím rukou a usmál se na ni. "Tak co bereš? Nebo máš ještě nějaké podmínky?"
"Chci smečku, zaplaceno a jistotu, že se mi nic nestane," odpověděla prostě. "Že nezemřu hlady, nikdo mě nezabije... Však to znáte, ne?" zeptala se na rovinu, předala mu své podmínky.
"Pak jsme dohodnuti," usmál se a nabídnul jí ruku jako uzavření nabídky.
Chvíli se na ni dívala a pak jednou rukou pustila kosu a podala mu ji na stvrzení dohody.
Pevně ji stiskl a zazubil se. "Vyrazíme hned?" zeptal se ze slušnosti.
"Pokud vím, žádná jiná možnost není, ne?" zeptala se chladně: "Kde začneme hledat? Víte, kde byl viděn naposledy?" ani se nezeptala na jméno.
"Nemám páru, ale zatím mi ho čmuchat nemusíš," zasmál se a rozešel se do lesa, nečekal na ni.
Šla za ním. Kosu si zase opřela o rameno. Zhluboka se nadechla a nasála pach muže, pro kterého teď pracovala.
Šel tiše, jakoby se ani nedotýkal země. Rozhlížel se kolem a doufal, že se konečně dostanou do města.
Šla kousek za ním. Nedávala tím najevo jeho nadřazenost, ale spíš mu hlídala záda. Po chvíli natáhla všechny pachy okolo.
Kdesi praskla větvička, zvuk se rozlehnul všude okolo a muž se prudce zastavil. Stál a naslouchal okolí.
Vlkodlačka se zarazila uprostřed pohybu. Spoléhala hlavně na svůj nos, teď v noci. Byla podrážděná z nadcházejícího úplňku, takže už jen to ji k tomu nutilo. Přibližovalo se to. Vzduch zchladl a okolí ještě potemnělo. Muž se zachvěl.
Vlkodlačka se silně nadechnula. Cítila čáry. Oči jí ihned zezlátly, jak se vlčice drala na povrch a ona silně hrdelně zavrčela. Na rameno jí dopadla ruka. Byla to ruka muže, který si jí celou dobu nevšímal. "Kdo to je?" zeptal se.
"Páchne to tu čárama. Je to čaroděj. Sázím na temnou magii. Tak druhý stupeň."
"Pak se kroť," zavrčel a zmizel, jakoby tu nikdy nebyl. Zachvělo se roští a z něj se vyklopýtala postava v plášti s kapucí na hlavě, v rukách držela dřevěnou hůl a ženy-dívka v lese se neskutečně lekla, ale nevydala ani hlásku.
Napjatě sledovala osobu, co se vynořila z houští a táhle zavrčela.
"Do prdele já lekl," ulevil si najednou příchozí. "Bože, co tu děláš? Chceš, snad aby tě ulovily?"
Zavrčela a cvakla zuby. "Každopádně se nemusím vybavovat s někým, koho neznám."
"To je pravda," přitakal. "Tak já si budu hledět svého a ty taky, dobře?"
"Fajn," souhlasila prostě. Silně svírala kosu.
"Tak pa," zamával jí a rozešel se dál, jenže za keři vrazil do muže. "Do prdele, já se tě lek," vykřikl. "Do prdele, to jsi ty," zakřičel a utíkal zpět. Tam však zakopl o kořen stromu a svalil se před ženu. "Být vámi utíkám," řekl plačtivě.
Trochu se zamračila a podívala se na něj dolů. "Mám s ním pracovní úvazek. Proč utíkat?"
"Protože jsem s ním kdysi dávno taky uzavřel obchod," popotáhl. "Bože, ty jsi kňoural, od naše posledního setkání ses pěkně změnil," řekl chladně černovlasý muž a stáhl mu kapuci. Zlaťounké krátké vlásky osvítili okolí.
Trochu couvla. Sledovala vlasy. Poměrně se jí líbily. Olízla si rty.
"Ale Merline, ty ses vůbec nezměnil," prohrábl mu vlasy.
"Takhle mi světélkujou kvůli tobě," zavrčel zlatovlasý a opět si nasadil kápy. "Co vůbec chceš po té dívce?" zavrčel a zvedl se ze země.
Tiše je poslouchala. Trochu se zamračila.
"Pouze mi někoho pomůže najít," usmál se samolibně. "A Merline, nepřipojíš se k nám?" Merlin zavrčel, "Nejsem Merlin."
Vlkodlačka se ušklíbla. Pak se zhluboka nadechla.
"Vlastně jsem zapomněl, jak se jmenuješ," zamumlal a nevšímal si ho. "Jsem Marlei, Marlei Ren," zdálo se, že blonďák propadá zoufalství. Pak se pousmál, "Ohnivá dívko, zeptal se tě, jak se jmenuješ?"
"Ohnivá dívko?" nadzvedla obočí.
"Měl jsem pocit, že jsi rusovlasá," pousmál se a vzal její pramen do svých rukou. "Mám problém rozlišit barvy."
Cukla sebou. "Jo, jsem rusovlasá. A jmenuju se Katherine Spectra," odpověděla prostě a udělala pár kroků od něj.
"Vidíš," řekl a obrátil se k místu, kde měl stát černovlasý muž. "Yamaru? Yamaru, kde jsi?" zakřičel a rozhlížel se kolem. "Nejsem Yamaru," ozvalo se chladně za nimi. "Už jste skončili? Můžem pokračovat?"
"Můžeme," řekla Spectra.
"Tak tedy jdeme," zavelel a zlatovlasý Ren se za ním ostýchavě vydal.
Kath po něm tiše pokukovala a občas zavrčela.
"Jak jste se potkaly?" zeptal se po chvíli ticha Marlei a bylo vidět, že nemá rád ticho.
"Dá se říct, že jsem ho omylem špehovala," uculila se.
"Tys ho špehovala?" vypískl a zděšeně se na ni kouknul. "Jak se ti to povedlo?"
Pokrčila rameny. "Říkám, že omylem."
"Vlastně se divím, že o tom nevěděl," přiznal se a tím obhájil své trojčení.
"Myslím, že věděl," řekla prostě.
"Jo, bylo by divný, kdyby nevěděl," přitakal a obrátil se na ni. Ona ho dál zcela ignorovala.
Trochu nechal, sklouznou svou svoji kápy a nechal osvítit okolí. "Vlastně, chápu, proč si se k němu přidala."
"A proč?" odsekla.
"Předpokládám, že ti nabídl něco, co potřebuješ," pokrčil rameny a otočil se, aby mohl probodnout záda vysokého muže.
"A co jste potřeboval vy, Rene?"
"Chtěl jsem být 1. čarodějem jednoho kultu," pokrčil rameny. "Ne, že bych nebyl-" odmlčel se a pohlédl na ni.
"A co v čem je háček?" zeptala se na rovinu.
Stáhl si kapuci. "Abys mohl být první čarodějem kultu, nemůžeš být jen velice dobrý čaroděj, ale musíš se lišit," povzdechl si.
Ušklíbla se. "Pro smečku se nepotřebuji ničím lišit," zamumlala.
"On najde cestu, jak něco poznamenat," zasmál se. "Ale třeba pro tebe bude mít slabost." Usmál se a nasadil si kapuci, následoval toho muže, jako už tolikrát.
"Těžko," zamručela.
"To ti skutečně nikdo nepoví," zamumlal a zachumlal se do pláště.
Bylo jí jasné, že pro ni slabost mít nebude, když si ho ani nepustí k tělu.
Šli dlouho, opět v tichosti. Nešli po cestě, ale přímočaře lesem. "Yamaru, už zastavme," zakňoural zlatovlasý, když začalo svítat. "Bolí mě nohy."
Vlkodlačice byla taky hodně unavená, ale snažila se to nedávat najevo.
"Dobrá, zastavme," mávl rukou, ale nezdál se nijak unavený. "Jdu se porozhlédnout dál." Marlei se svalil na zem. Sundal si plášť a jeho vlasy ve slunečním světle nezářili. Pročísl si ji rukou a pak ruce přemístil k ranečku, co měl po boku. Vyndal chleba. "Dáš si?"
"Ne," usmála se na něj ve vlčím úsměvu a sedla si taky. Oči jí zezlátly. Pak si z torny vytáhla syrové maso a začala ho škubat a žvýkat.
"Dobrá," řekl trošku odměřeně a hladově se zakousl do chleba. Pochvíli se k nim vrátil černovlasý. Vzal si z rukou nepozorného nedojenený kus chleba a složil se kousek od něj. "Hey, to byl můj chleba!!"
Vlčice si trhala maso dál. Opravdu měla vlasy krásně rudé. Vypadaly až krvavě. Měla ústa od krve, ale každou chvíli se olízla a krev byla ta tam.
"Myslím, že bychom si k večeři mohli dát maso," řekl z ničeho nic temný muž a probodl vlkodlačí dívku. "Samozřejmě, že by se maso upravilo na ohni," probodl i chlapce vedle ní.
"Na večeři s vámi jíst nebudu," odvětila pohotově.
"Proč?" zeptal se chladně muž a blonďatý mezi nimi těkal pohledem. "Myslím, že by ti to nemělo vadit."
"Jestli vám nebude vadit, že vás budu chtít roztrhat, tak klidně," pokrčila rameny. "Dneska je úplněk."
"To je pravda," zasmál se muž a Marlei výrazně zbledl. "Chceš nějak pomoct?"
"Pomůžete mi, když se mi nebudete dnes ani pak plést pod nohy," zavrčela. Vlčice v ní cítila jeho strach a vzrušovalo ji to. "Přestaňte se bát, Marleji. Nebo vás budu považovat za kořist."
"Marleji, je to jen vlkodlak," povzdechl si takzvaný Yamaru. "A-ale, to se ti jen řekne, ty zažil i věk upírů," zakřičel na ně, prudce se zvedl a odběhl pryč. "Uvidíme se zítra." Yamaru ho sledoval. "Stačí, když utečeš před večerem," křikl na něj a pohlédl na rusovlásku.
Nadzvedla obočí. Pak pokrčila rameny a trhala dál svůj krvavý steak.
"Bože, to je takovej strašpytel," zaklel a vyhoupl se na nohy. "Jistě, jsem strašpytel," ozvalo se za jeho zády. "Uteču až večer, jak jsi říkal."
Podívala se jeho směrem a utrhla si další kus masa.
Marlei si k ní oparně přisednul. Ano netajil se tím, že z ní má strach.
Podívala se po něm a oblízla si rty. Pak sebou škubla a zamračila se. "Nech toho. Moji vlčici tvůj strach vzrušuje."
Zazubil se na ni. Byl to vynucený úsměv, ale jeho klidnil. Pak se zahleděl do jejích očí.
Zacvakala tesáky. Utrhla si další maso. Pusu měla od krve. Utrhla si další kus masa.
"Bože, omlouvám se, ale asi už vyrazíme, dřevění mi nohy," řekl muž a pohlédl na ty dva.
Nadzvedla obočí. Ještě se jí nechtělo, ale neodporovala.
Neotáčel se za nimi, ale jako krok zpomaloval, avšak nebyl vyčerpán. Marlei se za nimi táhl jak smrad a rozhlížel se všude okolo.
Katherine se to nelíbilo. Nakonec se na něj otočila. "Přestaň se tu plížit a makej," štěkla na něj. Z jejího postoje bylo jasné, že je podrážděná kvůli nadcházejícímu úplňku. "Nebo si z tebe udělám večeři."
"Teda se nějak nebojím," prohodil a dál se rozhlížel. "Yamaru? Hey, je tu něco divného."
"Vážně? Tak přidej, jak říká slečna."
Zazubila se na něj. "No jak myslíš," zašklebila se. Pak ho popostrčila před sebe, nechtěla ho mít za zády.
"To sis mohla odpustit," zavrčel a zrychlil krok.
Z hrdla se jí ozvalo teatrální zavrčení.
"Ještě se nestmívá," zavrčel Yamaru. "Nech si to, až začne vycházet měsíc."
Spolkla pokračování. "Stejně by bylo nejlepší nechat vás teď jít samotné. Jsem dosti podrážděná," zavrčela tentokrát na něj.
"Tak jdi, budeme nedaleko ve vesnici, v nějakém hostinci," řekl zády k nim, ale nezastavoval.
"Fajn," usmála se. Pak se podívala na zlatohlávka. Podala mu kosu. "Postarej se o ni, prosím," protáhla se. "Jako vlk ji nést nemůžu."
Samou tíhou kosy se mále skácel k zemi. "Neboj, jako by byla moje." zaúpěl a přidal do kroku, aby byl těsně za tmavovlasým.
Zaculila se. Pak odběhla mnohem dál. Pak se svlékla.
"Tak jdem," zavelel nahlas Yamaru, který vlastně pořád šel, ale snažil se popohnat vyděšeného Rena.
Všechny věci naskládala do torny. Kupodivu se jí to tam vlezlo. Přes krk si dala obojek, psí. Jistota byla jistota. Pak se začala měnit. Bylo to, jako by jí někdo zlámal všechny kosti v těle. Končetiny se jí ohýbaly do nejrůznějších úhlů a ona chvilkama a vykřikla bolestí. Ale nakonec tam ležela jen tiše kňučící červená vlčice s jantarovýma očima. Spíš připomínala psa. Nechala brašnu ležet na místě a dala se na lov, trochu si vybít podráždění.
"C-Cítím ji," zachvěl se Marlei a chytl se vestičky Yamara. "Ochladilo se, že?" zapřemýšlel a pohlédl na oblohu. "A-Ano pane." Tiše postupovali dál. Dorazili k vesničce, když se měsíc vyhoupl na obzor. Zalezli do první hospůdky, kde se Yamaru o Marleie postaral a dal jej v pořádku spát. "Ten kluk, vydrží akorát tak houby," říkal si, když odcházel z hospůdky. Hostinskému řekl, že se pro svého přítele nad ránem vrátí. Vydal se do lesa, nebyl unavený a přemýšlel.
Skákala jak čilá opice. Byla venku dlouho. Ulovila si jelena a nažrala se. Na chvíli tak upokojila svou touhu po mase. Jenže… brzy obloha ztmavla. Celým lesem se rozlehlo její zavytí. Katherine Spectra se vydávala na lov. Zvířat, nepřátel i přátel... Neřídila se. Skoky dělala dlouhé a zuby trhaly maso. Když zavětřila známý pach. Vydala se po něm. Po stopě Yamara a Marleie.
Nějak to čekal, věděl, že se dnes něco podělá. Stál na kraji lesa a čekal, co se kde stane. Zíral do temnoty lesa. Pak mu mráz prošel po zádech a bylo jasno. Běsní a má hlad. Vydal se tedy jinou cestou, aby měla čerstvou stopu. Sám věděl že je vytrvalý běžec, ale ona ho určitě doběhne, pak bude muset ukázat to, co umí.
Větřila s nosem u země. Běžela. Nohy ji nebolely, byla vytrvalý lovec. Čerstvá stopa ji nalákala. Zavrčela a pak natáhla nohy. Rozběhla se. Běžela podle stopy. Byla hladová, chtěla cítit maso na jazyku, chtěla krev. Jenže nebyla jediná. Neuvědomovala si, že by jí mohl Yamaru ublížit. A nejspíš ani nechtěla.
Vylezl po nějaké chvíli na strom, dalo mu to dost práce, ale nakonec se tam dostal, stál na vysokém stromě a doufal v to, že bude ve své vlkodlačí formě zabedněná a nepokusí se vylést na strom. Pak sprásknul ruce, jakoby v modlibě a cosi mumlal. Z rukou se mu začala zjevovat katana z černé oceli. Opatrně ji uchopil, párkrát cvičně seknul do vzduchu - bylo to dlouho co tenhle meč vyvolával - přikrčil se na větvi a vyčkával. Doufal, že se za ním vydala.
Vlci byli neúnavní lovci. Ano, trochu tupí, ale ona přeci nebyla vlk, ne? Byla z půli člověk. Čmuchala a jejím hrdlem třáslo vrčení. Věděla, že byl tady. Cítila ho. Silně. A pak prostě zvedla čumák ke kmenu stromu. Ano. Tam byla stopa nejčerstvější. Zadívala se nahoru do větví. A pak začala terorizovat strom. Nutno říct, že kdyby nebyl tak tlustý, už by ho vyvrátila.
Strom začal klesat dolů, hledal nějakou vyčnívající větev někde jinde. Těsně před tím než strom padl, skočil na sousední strom. Doufal, že tu nevykácí půlku lesa. Začínal být nažhavený, ale také věděl, že ji potřebuje a nesmí se moc rozvášnit. Byl skutečně rozpolcen, po dlouhé době.
Tentokrát byl níž. Vlčice nechala strom vyvrácený. Chvíli ho hledala, přeci jenom byla tma a viděla černobíle. Pak ho zahlédla. Rozběhla se a skočila. Její nohy se odrazili s ladností, ale nechytila ho, nutno ale dodat, že to bylo o pár milimetrů. Na jeho noze byl cítit vzduch, když se její tělo prohnalo kolem. Zařvala a udělala to znovu. Tentokrát letěla přímo po kotníku. Otevřela čelisti a očekávala, že ucítí na jazyku krev.
Černovlasý vyskočil a z jeho zad vyšlehli dvě černá křídla. Vlastně doufal, že je nebude potřebovat. Křídla zabušila ve vzduchu a on opět spráskl ruce a z meče v ruce se stala kosa. Díval, čerstvý vzduch u korun stromů, a když konečně otevřel oči, veškerá bezva byla pryč. Pouze bělmo informovalo, že se jedná o oči. byly bezedné a plné chtíče, spatřit krev...
Rozlíceně zavrčela a vyskočila. A tentokrát se to povedlo. Chytila ho za nohu. Byla mnohem větší a těžší než jakýkoliv jiný vlk. Taky byla vlkodlak. Spectra se mu zahryzla do achilovky. Prokousla ji skrz na skrz a za pomocí drápů se snažila vydrápat po jeho těle výš. Pořádně mu rozdrápala nohy.
Nebolelo ho to. Druhou volnou nohou jí velice ošklivě udeřil do čenichu. Vlastně, byl překvapen, když se pustila a padala, pak to vzal prudce k zemi a druhou stanou kosy, tou, která nebyla ostrá, ji ošklivě udeřil do žeber. To pro ni však nebylo, než leknutí. Tomu dalo čas vznést se výš a prozkoumat svou nohu, ze které se valila krev. "Nechutnám ti, co?" zakřičel najednou a z váčku u pasu si vyndal lahvičku. Chtěl ji hltavě vypít.
Pozdě. Další zakousnutí ho strhlo na zem. Lahvička odletěla a zničila se. Vlčice mu zírala do obličeje. V další chvíli už měli její tesáky trhat jeho hrdlo. Ale místo toho chytila zuby kosu a snažila se mu ji vtrhnout.
Kosu mu rychle vytrhla z rukou a on se pokoušel nadechnout. Zavřel oči. Čekal, až ucítí, jak mu drásá hrdlo. Čekal to, a poměrně se na to i těšil. Protože jeho zabít bylo téměř nemožné.
Jenže místo toho ho popadla za rameno a táhla ho pryč. Bylo to divné. Krvežíznivá bestie by ho netáhla pryč jen tak. Pak s ním mrštila proti stromu. V další chvíli byla u něj. Zakousla se mu do břicha a trhla. Silně. Ucítila jeho maso...
"Bože, kroť se," pohladil jemně čenich zabijáka a pousmál se. Byl vyčerpaný, ale byl rád, že nešla do vesnice. Pohlédl vzhůru a viděl zacházet měsíc. "Pospěš, než skončí noc," zamumlal a svědomí. Těžko říct zda z bolesti, nebo něčeho jiného. Každopádně, hned jak vyjde slunce, bude vědět, že je v pořádku.
Trhala možná celou noc, pochutnávala si na mase. Avšak ráno u něj ležela schoulená už v lidské podobě. Nejspíš se někdy nad ránem změnila zpět.
Vzbudil se, když mu slunce šimralo líce. Posadil se na posteli. Vedle nebyl Yamaru přítomen. Vyběhl ven a ucítil zvláštní vůni, vůni, které vábila každého k sobě. Věděl, že něco není v pořádku. Rozběhl se do lesa a hledal ty dva.
Katherine měla hlavu položenou na Yamarově hrudi a byla celá od krve. Oči měla zavřené. Taky se dobře nažrala. Trvalo asi hodinu, nebo dvě či možná i tři, než je byl schopen Marlei najít.
Během, toho vše se Yamarovu hruď, břch, nohy, začali zacelovat. Začal přerývavě dýchat a pomalu vnímat. Nakonec ke smyslům přišel plně a vše ho bolelo. Neskutečně křičel, ale zacelování nechal volný průběh. Připadalo mu, že ho slunce škvaří zevnitř.
Během toho se začala Katherine probouzet. Nejdřív jen škubla hlavou a pak unaveně zamrkala. Podívala se na jeho obličej a zacelování. A došlo jí, co udělala. Překvapeně sebou škubla. Hryzla se do zápěstí a ruku mu přitlačila k ústům. Bylo to bezbolestné, a jelikož byla darovaná dobrovolně, léčila. Všechno.
Marlei k nim dorazil, až když bylo po všem a Yamaru ležel bezvládně na zemi. Z koutku jí stékala krev a splétala se s jeho vlasy. Ležel na svých křídlech a zdálo se, že jednou leží v nepřirozené podobě. "Bože, on má křídla a tys... a tys ho zabila," zmohl se na jediné a celý vyjev zděšeně sledoval.
Podívala se na něj. "Ne, nezabila. Ta krev v jeho puse je moje. Uzdraví se."
Nereagoval na nic. Pomalu ustupoval a nakonec zakopl o vyvrácený strom a sedl si na zadek. "Co je sakra zač?" zakřičel a hypnotizoval Kath.
Podívala se na něj. Dala hlavu na stranu. Přiložila Yamarovi dva prsty ke krku, aby zkontrolovala puls. "Jsem vlkodlak, pomatuješ? Ano, jsme monstra, ale neříkej, že jsi to nevěděl."
"Já vím, co jsi zač," řekl poměrně hrubě, ale to však nezamýšlel. "Já se ptal, kdo je on." Pak se mu v mysli něco vyjevilo. Zatřepal hlavou, i přesto, že z něj měl strach, šel a narovnal mu špatně srůstající křídlo. Bylo černě opřené a hebké jak ta nejjemnější plyš.
Podívala se na něj a položila si jeho hlavu do klína, aby se cítil pohodlněji, až se vzbudí. "Nemám tušení. Ale můžu ti říct, že chutná dobře… Má dobré maso, a kdyby se na něj dala trocha koření a orestovalo se to, klidně bych to jedla každý den." Podívala se po něm a zaculila se. "Žertuju."
Zděšeně, i přes řečený vtip, se na ni podíval. Vlasy jí skrývaly nejdůležitější místa jako Yamaruovy hlavy. "Bože," sundal si svou košili a začervenal se. Hodil ji po ní a poté s prokřupnutím pořádně narovnal jeho křídlo, to však vyvolalo bolestnou odezvu - výkřik.
Katherine sebou škubla a rychle přes sebe hodila jeho košili. Chytila Yamarovu hlavu. "Pšš…" zamumlala.
Probouzel se pomalu, bolelo ho celé tělo a cítil, že si leží na křídlech. "Kde to jsem?" zeptal se jemný hlas a dva společníci mohli poprvé slyšet hlas plný emocí. "Jsem doma?"
Katherine dala hlavu trochu na stranu. "Ne," řekla mu tiše. "V lese, po útoku vlkodlaka, pomatuješ se?" Ona sama ano, ale mlhavě.
"Ne," vzdechl a chtěl se přetočit na bok, ale křídlo mu to znemožnilo. Tak otevřel oči a probodl jimy ty nad sebou. Byly stále černé krvechtivé.
Katherine mu pohled chladně oplatila. Přisunula ho k sobě blíž. Takže měl hlavu položenou na jejím břiše. Bylo to poměrně zranitelné místo. "Kdo vlastně jsi,... Yamaru?" zeptala se ho tiše. "Nechal jsi se rozsápat a okusovat. A pak jsi, se prostě zase oživil."
"Bože, už zase?" vylétlo mu z úst. Ztěžka se postavil a prohlédl si pohromu okolo sebe. "Už si vzpomínám," zasadil svůj chladný tón hlasu a prohmatal si křídla. "Byl jsem anděl," prozradil. "A nejmenuji se Yamaru," spařil Marliho očima, protože právě díky němu se mu tak říkalo. "Jmenuji se Yamato Yura."
Kývla. "Ano, napovědělo mi to, jak jsi, se bavil s... se Sky. Řekla, že svá křídla zpět nedostaneš," zamumlala. "A jinak pěkné jméno." Taky se postavila. Košile jí tak tak zakrývala intimní partie.
Pohlédl na ni a trochu pobaveně si ji změřil. Pak se vysoukal z proděravělých kalhot, hodil jí je a otočil se od ní. Pohlédl na Marleje, který ho hypnotizoval a vysel na každém jeho slově. "Nejsem ani padlý," řekl nakonec. "Zastávám mnohem větší roly. Nejsem ani démon."
Podívala se na kalhoty a chytila je. Nadzvedla obočí. "Všechno vrátím," informovala je a navlékla si je. "A jakou roli?" zeptala se bez zbytečných vytáček.
"Jsem bůh smrti," řekl a chtěl vyrazit dál. "Koho ale hledáš?" zeptal se na otázku, které ho svrběla už delší bodu. "Nějako u mrtvolu?" Ten se na něj zle podíval. "Bereš to ze špatného konce," zamumlal a vykročil.

"Sázím na nepřítele," řekla Katherine. Ta se vydala jiným směrem. "Dohoním vás," řekla jim. Pak se rozběhla směrem její oblečení a věci.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama