"Každý je poutníkem, poutníkem svého života. Hledáme tu pravou cestu a s každým krokem zanecháváme stopy
- v místech kde jsme byli, v lidech, které jsme poznali a činy, jež jsme učinili…"
~ Doctor, Stvořitel a Scientist

Vlk, čaroděj, smrt - 2. Kapitola

17. května 2014 v 15:56 | S&S


Stvořitel: Zdravím vás po týdnu. Přináším vám sem 2. pokračování Vlk, čaroděj, smrt. Také bych se chtěl omluvit za chyby, protože mám s gramatikou a tím vším problém (To mi však nebrání psát příběhy že?). Opět děkuji Scientist, že mě nutí do psaní RPG a také děkuji Panu D za jeho podporu. Poté bych poprosil o nějaké ty komentíky, protože by mě skutečně zajímalo jak se vám to líbí.

Scientist: Krom toho že příjdu a najdu ihned chybu ve svém jméně, jsem poměrně spokojená. Spořík mi problémy s příběhem nedělá a Dionýsos (pokud jste četli Percy Jacksona, pochopíte) u mě žádné triumfy nemá. :D Přeji pěkné počtení.

(Zobrazí se po kliknutí na članek.)

Užíjte si naši malou šílenost.



Vlk, čaroděj, smrt

2. Kapitola

"Má svým způsoben pravdu, že jo?" zeptal se Marlei a popoběhl, aby ho dohnal. "To víš, že má," řekl nesoustředěný a proplétal se lesem.
Své věci našla poměrně rychle. Rychle je na sebe navlékla a běžela po své stopě zpět za nimi. Jejich věci si hodila přes rameno.
Když chtěl vyjít z lesa, uvědomil si, že nemá kalhoty, obrátil se na blonďatého a jeho nahou hruď. "Dej mi tvoje kalhoty," řekl a čekal, co se bude dít. "Ani náhodou," zamumlal Marlei a sevřel svou hůl pevněji. "Proč ty křídla táhneš po zemi?" zeptal se najednou a chtěl mu je zvednout. "Tak je vidíš?" pozvedl obočí. "Vlastně ještě nejsou dostatečně zaléčená." Vzal jedno do rukou a prohmatal ho. "Chvíli to potrvá, ale vidět bys je neměl," zamračil se.
Běžela poměrně dlouho, než je doběhla. Zadívala se na ně. "Pánové, díky za půjčení oblečení," tiše se zasmála a povracela jim to. Pak se podívala na křídla. "Takže... řekni mi, proč jsi mi včera dovolil, abych ti jen tak rozsápala břicho, Yamato."
"To je jednoduchý -" zarazil se, protože si natáhl kalhoty. "Nemůžu zemřít, né přirozeně," řekl, jakoby se nechumelilo a hmátl do vzduchu, po svém křídlu. "Rene, když je vidíš, pomož mi."
Katherine byla rychlejší a vzala je. Měla víc síly než lidé. "To je zajímavé... A co tě dokáže zabít? Ne, neptám se, že bych chtěla obelstít smrt, ale jen mě to zajímá," pokrčila rameny.
"Posvěcený kůl, který je přesně vyroben, částečně ukován za stříbra a musí být Cordaitopsidy," pokrčil rameny a zavzdychal. "Teď s nimy pojď blíže ke mě," řekl a trochu s křídly škubl. "Tak, Přesně tak." pomalu se křídla skládala.
Držela mu je klidně dál. Jen je držela a nechala ho, aby si je poskládal.
"Dík," řekl, když si byl jist, že křídla zmizela z dohledu všech a jsou v pořádku na svém místě. "Jen škoda té košile," řekl, když si uvědomil, že byla proděravěná.
"Omlouvám se," řekla kajícně. "Ale sám ses nabídl."
"Nemyslím to prokousnutí," řekl mrzutě a ukázal jí díry od křídel. "Zajímá vás ještě něco?"
"Vlastně jo," ozval se Ren. "Jsi takhle chladný na každýho?"
"Já vím," odvětila prostě. "A abych i řekla, Rene, vnitřnosti má teplé," zaculila se.
"Bože," zaúpěl Ren a odvrátil zezelenalý pohled. "Vlastně a v celku ano," odpověděl mu na otázku Yura. "Existují pouze dva lidi, na, které jsem nikdy chladný a lhostejný nebyl."
Zadívala se na Yamatu. "Vážně? A co se s nimi stalo?" zeptala se.
"Můj nejlepší přítel se mě snaží zabít a svou lásku jsem zabil," pokrčil rameny a vykročí z lesa.
Chvíli na něj zírala. Pak sklapla pusu. "Začínáš být zajímaví," řekla trochu nadšeně a došla ho.
"Zajímavý?" zeptal se a natočil hlavu tak aby si všiml pomalého Renova stínu. "Ren, pohni, tebe zabít nechci," zakřičel. "Možná," dodal tiše.
Tiše se zasmála. "Takže nás zabiješ všechny, ano? Zajímavé. A kdože je ten Raymond?"
"Raymond je hledač, lovec," zasmál se tiše Yamato. "Potřebuji od něj něco převzít," osvětlil, proč ho hledá.
"Dobře," kýla. "Je tak dobrý jako ty?" zeptala se s nemalým nadšením.
"Já nevím, zda jsem dobrý?" zasmál se tomu Yamato. "Je to můj spolužák se střední."
"Dobře, dobře. Mě žrát lidské ostatky problém nedělá. A jo, jsi dobrý. Ale chtělo by to trochu koření a orestovat." Zkusila tloušťku jeho ramene. "Zkoušel jsi, se někdy ochutnat? Byl by z tebe dobrá večeře," z jejího tónu to byla nejspíš velká poklona.
Když pochopil, jak to myslela, chytil záchvat smíchu, takové toho upřímného. "Pak ti Raymond 100% chutnat nebude," smál se dál. "Ale tady Ren by ti chutnal."
Otočila hlavu. "Slíbila jsem ti, že si z tebe udělám večeři. Svůj slib splním, i když později, než bych chtěla, Rene," sjela ho pohledem. "Ale jo, pěkně voníš."
Yamato to nevydržel a v záchvatu smíchu se skácel k zemi. V životě potkal už spoustu vlkodlaků, ale tohle je poprvé, co slyší, že jsou tak vtipní. "Asi si z tebe udělám mazlíka," řekl a přerušoval smích.
"Yamaru, radši bych jí nedráždil," vzal ho za ruku a podepřel ho, aby mohli pokračovat. "A nemyslím si, že jsem dobrý."
Vzala jeho ruku. Zhluboka se nadechla a pak ho prostě rafla a ukousla mu trochu kůže. "Nóóóóó..." zamyslela se a narvala mu svoje zápěstí do pusy, aby se mu to zahojilo a nezačal mluvit. "A jako mazlíček bych dobrá nebyla, nedoporučuju se."
"Nemáte se co soudit," řekl Yamoto. "Tys mě hryzla?" zeptal se trošku vykolejený Marlei.
Katherine se na něj zazubila a sledovala, jak rána mizí. "Ano, hryzla. Buď rád, že e do masa. To pekelně bolí." Podívala se na Yamata: "I tak. Nebyla bych dobrej mazel."
Pomalu se k ní obrátil, vzal ji okolo krku a podrbal na hlavě. "Já si přesto myslím, něco jiného. Jen si to představ. Bůh smrti a jeho oddaný vlk." zasmál se. "Můžeš, mi laskavě říct, proč si mě kousla?" zakřičel potom Ren, protože až teď mu došlo, že to bolí.
Ucukla. "Ne, nebudu mazlíček," zaprskala. Pak se podívala na Rena. "Protože mě tu můj zmozvaný pán vyprovokoval."
"Jme to ale trojice," zazubil se Yamato. "Chladný, pak tu máme strašpytla a nakonec, třešímku na dortu, mazla," zdálo se, že je opitý, ale popravdě, se poprvé za spoutu let s někým spřátelil.
Nadzvedla obočí. "Já ti dám mazla, až ti bude špatně a ani titul smrtky ti předemnou nepomůže," řekla mu, ale šlo slyšet, že vtipkuje.
"Kdybys mě zabila," zazubil se. "Musela bys jít se mnou, nebo pracovat za mě." "Počkej, ty pošuku, tys mi řekl strašpytel?" "A nejsi?"
Vzala je okolo ramen a oba si je přitáhla. "Ano, my jsme trojka. Vlkodlak, smrtka a čaroděj," zasmála se a oběma pocuchala vlasy.
"Hey, já ti dám takovou smrtku," zasmál se a vyvlíkl se jí. Hravě jim uskakoval, dokud nenarazil do stromu.
To Katherine rozesmálo.
"Myslím, že jsem si vyrazil dech," zaúpěl. "Yamato, jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivě Ren.
Katherine k němu došla. "Má ti mazel pomoct?" zasmála se.
"Ne," zasýpal. "To není nic, co by smrtka nezvládla," zasmál se, vyskočil na nohy.
"Výborně, smrtko," zaculila se. Tentokrát ho chytila hodně silně a cuchala mu vlasy, ať se škubal, jak se škubal.
Na záda jí skočil Ren a všichni se složili jak domeček z karet.
Spectra si dala hlavičku s Yamatem. Ren na nich ležel na obou.
Ren se chichotal a pomohl Kath na nohy.
Kath bolelo čelo. "Ještě jednou po mě skočíš a budeš synem smrti," zamručela.
"Já žádné syna nechci a ještě víc nechci, aby to byl Ren," zaúpěl. "Vlastně jsem na tebe skočil docela rád," ušklíbl se Ren.
Podívala se na něj. A pak na Yamata. "Jistě, kdo by chtěl syna jako on. A že se nestydíš, zlatohlávku," ohrnula ret.
"Ne nestydím se," zasmál se a pak pomohl i Yamatovi. Ten ho sejmul k zemi a položí svou nohy na jeho hruď.
"Hele! Jedinej, kdo má na tohle právo jsem já!" vyjekla Katherine a na Renovi přistála druhá noha. S citem, takže to nebolelo.
"Na co že máš právo?" zeptal se Yamato a sundal svou hony z Rena, který se už chtěl vyškrábat na nohy.
Katherine ho přišlápla a donutila tak chudáka ležet na zemi. "Právo na něm stát."
"A to od kdy?" zeptal se zlatovlásek přišpendlený k zemi.
Podívala se na něj. Pak z něj s ladností sundala nohu a za límec ho vytáhla na nohy. Chvíli ho držela ve vzduchu a koukala na něj. "Od teď."
"Já ti to právo beru," řekl pohotově Yamato a rozdělil je. "Tak jdeme, musíme toho zmetka najít."
"Nebuď zlej," zamručela otráveně. "A vůbec, Rene, kde mám kosu?"
Šáhl si do kapsy, všihl holí a kosu v celé své kráse držel v ruce. "Říkal jsem, že se o ni postarám, jakoby byla moje," pokrčil rameny a vydal se za Yamatem. Pak se zarazil a kosu jí podal.
Vzala ji. Nadzvedla obočí. "Zajímavé," ušklíbla se.
"Co překvapuje tě, umění Rena?" zasmál se, "I když jde cítit, jako čaroděj druhé stupně, ve skutečnosti je na vrcholu," usmál se záhadně Yury.
Katherine naštvaně začmuchala. "A to jsi zbabělec?" praštila ho do ramene. "Vždyť by si mohl spoustu bytostí prostě rozprášit!"
"Chová se jako blbec a zbabělec, ale za to se jen schovává," řekl opět Yamato a Ren zíral k zemi.
Nadzvedla obočí. "Fajn. Tak příští úplněk budu s ním, ať se předvede."
"Myslím, že to nebude třeba," řekl zamyšleně Ren. Jeho oči byly prázdné a koukal stále do země. Nebyl ve své kůži.
"Ale budeš," zkusila ho potěšit Spectra. "Uvidíš. Čaroděj se vždycky hodí."
"Nechceš, vidět co dovedu," řekl na konec a chtěl přidat do kroku.
Zadívala se za ním, ale už nic neřekla.
Dokonce předehnal samotného Yamata, který se až do teď stále držel ve předu. Ten pohlédl na Kath a usmál se.
Ta se mračila dál a přidala.
"Myslím, že se své moci bojí," přiznal se Yamato a usmál se do zad Rena. "Když jsem ho potkal, byl takový nedochůdče, co se neumělo kontrolovat..."
Podívala se na něj. "Zvládne to. A když ne, tak ho prostě budeme trhat a kousat, než se nezačne chválit."
"Nespíš se za těch 15 let, co jsem ho neviděl, stalo," pokrčil rameny a zadíval se na nebe.
"Možná," řekla prostě. "Ale i tak."
"Rene, zastav," křikl dopředu, ale nezdálo se, že je slyší. "Jsme blízko," řekl. "Nečekal bych takhle blizoučko." Vytáhl modrý bavlněný šátek a dal ho Kath. "Neudus se," poradil jí pro začátek.
Přitáhla si šátek k nosu a zhluboka se nadechla pachu, který na něm byl.
"5ekni mi co cítíš?" zeptal se zvědavě.
"Myslíš, abych ti popsala pach, ve kterém se nemám udusit?" zeptala se a znovu se nadechla.
Přikývl a fascinovaně na ni hleděl.
Uvědomila si, že na ni fascinovaně zírá. "No, cítím... lékořici." Zase se nadechla. "A taky moře. A pak spoustu dalšího smíchaného dohromady, nejsi vlk, nerozuměl by si tomu," řekla prostě.
"Co je podle tebe zač?" zeptal se a pak svůj pohled přemístil k nechybnému Renovi.
"Já nevím," řekla prostě. "Nikdy jsem něco takového necítila. Ale na jídlo bude jisto jistě dobrej. To podle pachu poznám."
"Bože," zachichotal se, ale jeho tvář byla ztuhlá. "Rene?"
Katherine se taky podívala jeho směrem.
"Myslím- Myslím, že se pozvracím," oznámil jim, když přišli blíže. Pohlédli směrem, kterým se dívali a tam bylo cosi rozmasakrovaného. "Bože," vydechl a udělal pár kroků k bělostným peříčkům, blizoučko a spousty krve.
Spectra se protlačila před něj a zhluboka se nadechla. "Jo, tohle taky nebude nejhezčí pohled," zamumlala a začala se měnit.
"Kath," zahřměl Yamato. "Dotkneš se toho masa a je po tobě," oznámil jí důrazně. "Žeru ti snad rodinu?"
Podívala se na něj a oči jí svítily. "Jestli chceš, abych stopovala," řekla a protáhla se jí čelist, u čehož nepěkně vykvikla, "Tak se zklidni," šlo poznat, že to vážně bolí. "A nejdu žrát."
Ren stálé zíral na pohromu. "Rene, jdi s ní, Já tu chvíli zůstanu." Ren pouze kývl, zkonil se a vzal si jedno z peříček. Dal si ho do váčku a pohladil něžně Kath po čumáku. "Bolí?" zeptal se starostlivě a poklekl k ní, kdykoli připraven vyskočit.
Podívala se na něj, když se ozvalo zakřupání, jak se jí přehazovaly kosti. Vypadalo to opravdu odpudivě. "A co myslíš?" zeptala se naštvaně. Znělo to spíš už jako vrčení než hlas.
Jeho ruce začali zářit, pohladil ji po čumáku, projížděl po páteři a nakonec se stáhnul. "Lepší?" zeptal se.
Zakňourala na souhlas. Změnila se mnohem rychleji než jindy. Obrovské vlčí svalnaté tělo se protáhlo a došlo k peříčkům. Vlčice se zhluboka nadechla. Pak vycenila tesáky. Byla hodně rychlá. Prostě vyrazila po pachu, který jí byl dán.
Ren se ještě otočil na klečícího Yamata, ale nakonec se vytrvale proběhl za Kath. Vůbec jí nestíhal, ale věděl přesně, kudy proběhla.
Běžela do chvíle, kdy se zmateně zastavila. Cítila Yamatova nepřítele všude kolem. Úplně.
Ozýval se všude smích a v tu chvíli přiběhl i Ren. Když se po něm řítila ohnivá koule, udělal šít, který ji zadržel a smích přešel. Zvedl se vítr a v malém tornádku naproti nim, se začal kdosi zjevovat.
Vlčice se nakrčila. Napjala všechny svaly k prasknutí a táhla zavrčela. Možná to byl první či poslední vlk, kterého dotyčný viděl. Z tisíců jich bylo už možná jen patnáct.
"Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím," řekl vzdálený hlas a vír se rozpustil. Před nimi stála osoba v plášti. Ren viditelně zbledl.
Katherine došla k Renovi a otřela se mu o nohy. Pak hlasitě štěkla.
"Když jsem slyšel, že hledá Raymonda, nemyslel jsem si, že to budeš ty," řekl. "Nepřipustil jsem si to, Mistře," řekl a pohladil ji po čumáku. "Vlastně mi to nedošlo, Rayi."
Katherine vrčela dál. Celím jejím tělem procházeli vibrace. Pak vyrazila. Šla pomalu, s hlavou sklopenou, připravená na útok a větřila.
"Kdo mě hledá?" zeptal se a z pláště se mu vynořila mohutná hůl. "Ten kdo tě hledá, je zde," ozvalo se za nimi. "Kath, pojď sem, dobrá práce," usmál se na obrovského vlka a šel k Renovi.
Katherine zůstala stát, ale neotočila se, aby se vrátila. Vrčela dál.
"Raymonde, máš něco, co patří mě," usmál se Yamato a vyšel mu naproti, vyšel mu vstříc. "Yamato, myslel jsem, že mě najdeš," zasmál se. "Ale tady ti to nedám, nedaleko je domek, jdem tam."
Vlčice cvakla zuby a trochu se upokojila. Pořád ale na Raymonda zírala. Chladné zlaté oči se mu dívaly přímo do očí.
Zelenkavé hravé oči se tvářily poměrně pobaveně. "Yamato, jdi napřed," řekl Ray, ale oči z Kath nespouštěl. "Nejsi první vlkodlak, kterého vidím," usmál se. "Jsi hezky rostlá, máš smečku?"
To ji naštvalo. Vlna vzteku byla tak velká, že každá citlivější bytost to cítila. Zavrčela. Znělo to trochu jak od pekelného psa. Ale ti se na povrchu neukazovali. Nejspíš ji to hanbilo, nebo o smečku přišla a to bolestně, ať už fyzicky či psychicky.
"Zas tak moc jsem tě naštvat nemohl," ušklíbl se, ale stále jí chtěl mít na očích. "Mám pocit, že úplněk už byl."
"Mistře, nechte toho," ozval se přihlížející Ren.
"Rene, řekni mi, jak se znáš s Yamatem..."
Naštvaně vrčela. Pak, blýskla očima po Renovi. V tu chvíli to brala jako zradu.
"Měla by ses proměnit zpět," cvrkl ji do nosu a vydal se k Rayovi. "Před 15 lety, jsem ho viděl poprvé," pokrčil rameny. "Zachránil mi život."
Hryzla ho do ruky. Ne do krve, ale aby to bolelo.
Prudce ucukl, bolestně zasyčel, ale jinak si jí nevšímal. Neměl potřebu. "Yamato," začal Raymond. "Yamoto, teď někdy zemřel, že jo?"
Vlčice se na něj podívala. A čekala. Chtěla vědět, na co tím Raymond naráží.
Ren neznatelně kývl. "Pokud s ním chcete přátelský vztah, udělejte si ho teď." Ren na něj koukal velice blbě.
"Proč?" "Jeho srdce není kus ledu, jako do teď, pak by bylo pozdě," Zvedl prst a vydal se za Yamatem.
Katherine zavrčela. Nelíbilo se jí, jak o tom mluví. Přešlápla a podívala se po Yamatovi.
Ren se po ní ohlédl, "Pojď," povzdechl si a chvíli čekal, jestli teda půjde. Ray měl pravdu, Yamato byl teď jiný, otevřený, nezacelený, jako malé dítě, co musí pochopit, že otevřený všem být nemůže.
Ta na něj jen zavrčela a šla k Yamatovi, u kterého si sedla jako poslušný pes.
Yamato seděl na terásce a docela se lekl když k němu vlk přisedl. "Děje se něco?" zeptal se podrbal jí za uchem. Pak pohlédl na Rena, který se tvářil dost sklesle. "Ren, hezké shledání ne?" zeptal se s úsměvem a trhnul hlavou k muži, který klíčky otevíral dveře.
Položila si hlavu na jeho klín a cosi zamručela. Na Rena vycenila tesáky.
"Udělal ti Ren něco?" zeptal se na rovinu, protože Ren na své okolí nijak nereagoval. Tedy přesněji nereagoval na ni.
Povzdechla si a seděla dál.
"Možná by ses měl změnit zpět," zašeptal k ní a hladil jí po hlavě.
Zakňourala. Oblízla mu obličej.
"Rene," křikl Yamato. "Řekni Rayovi, že tu zůstanem přes noc." pohodlně se usadil a dál se mazlil s vlkodlakem. "A prej bys nebyl dobrej mazel," zamumlal a po očku se na ni kouknul.
Mlátila ho ocasem do nohou a mazlení mu opětovala. Líbilo se jí to.
"Tak, tak," zavzdychal Yamato. "Jdem dovnitř," zavelel a chtěl se zvednout.
Pustila ho a doprovázela, jako věrný pejsek.
"Jdu si lehnou," zakřičel do vchodu a otvíral každou místnost, dokud nenašel postel, kde se pohodlně natáhl.
Vyskočila na něj a stočila se do klubíčka. Kašlala na Rena, ať si děl,á co chce. Ať táhne do háje zelenýho.
Pozdě v noci se i Ren přikradl do toho pokoje. Yamato spal s Kath na jedné půlce postele, tak si prostě vlezl do druhé. Přikryl se a když usnul, nevědomky se přisunul ke zdroji tepla, Yamtovi, nad ránem oba dva objal.
Katherine se probudila brzy. Dostala se z jejich obětí a odešla. Vrátila se s náhradním oblečením na sobě, v lidské podobě.
Yamato se mezitím se spánku přetočil a lísal se k Renovi, který dělal to samé. Tváře měli přitisklé k sobě a jeden by se divil, že neslintají.
Když je Katherine viděla, musela se rozesmát, až jí do očí vhrnuli slzy.
Prví se probral Ren. Zděšeně zíral na Yamata, který byl neskutečně blízko. Vystřelil okamžitě z postele.
Katherine tam mezitím už chcípala smíchy.
"Co se stalo?" zeptal se rozespalí Yamato, ale oči neotevřel a pátral po teplu, které mu uteklo.
Sedla si vedle něj na postel. "Ren ti zdrhl," dusila se dál.
"Jakej Ren?" zeptal se a ztěžka se posadil.
"Čaroděj," protočila oči a podívala se na něj. "Jinak bré ráno."
"Jo ty myslíš Merlina," zachichotal se a opět zahučel do polštářů. "A buďte tiše, je brzo." zamumlal a opět spadl do nerušeného spánku, mezitím se vrátil Ren.
Lehla si vedle něj. Když se vrátil Ren, zavrčela a přetočila se na bok.
Ren se natáhl také na postel, ale na druhou stranu, tak aby ji neprovokoval.
Stejně se jí tam nelíbil, tak po pár minutách prostě z postele slezla a šla prohledávat dům, neboli chatku, pokud chcete.
V jedné z místností, která neměla okna hořela svíčka. U stolu se hrbil Ray a zdálo se že něco píše.
Chvíli ho tiše sledovala a pak se přikradla za něj. "Co to píšete?" zeptala se najednou z blízkosti asi pěti centimetrů.
"Deník," odpověděl a spis zavřel. "Něco, co mi prozradí, jak jsem prožil věčnost."
"Zajímavé. Deníky jsou sice dobré na ukládání myšlenek, ale pak si je může kdokoliv kdykoliv přečíst a už nebudou soukromé."
"Z deníků se dozvíš moudrost lidí," řekl jako starý muž, ale jeho vizáž klamala, byl mladý, mohlo mu být tak kolem pětadvaceti, jeho blonďaté vlasy měly zdravou zářivou barvu. Byl jiný.
Nadzvedla obočí. "No,... Jak kdy. Někdy jen jejich úchylky."
"I to je moudrost světa," zazubil se a lišácky na ní pohlédnul.
Zaculila se. "No jo, jasně."
"Co tu vlastně děláš," prohrábl papíry, spíše se smetl na kraj stolu. "Ti, dva ještě spí, že?"
"Jo. Ti dva ještě spí," řekla prostě.
"Božíknu, je pořád stejný," povzdechl si a stal, aby si protáhl nohy.
"Kdo?" zeptala se na rovinu.
"Shinigami, když jednou usne je složité ho z postele dostat," zasmál se a přešel k obrovské knihovně táhnoucí se po celé délce stěny.
"Kdo je Shinigami?" připadala si strašně hloupě.
"Bůh smrti," šeptl tajemně.
"Aha," řekla prostě. "Jo, spí jako zabitý. A Ren taky."
"Tomu se to taky podobá," zasmál se. "Když se u mě učil, bylo těžké ho vytáhnout z postele před polednem."
Podívala se na něj. "Nezmínil se. A to se mi právě nelíbí," zamumlala. "Kdyby došlo ke střetu, na které straně by byl?"
"Předpokládám, že na ničí," řekl prostě. "On musí zůstávat neutrální. Je to docela fuška, aby si věděla. Docela jsem to litoval, kvůli tomuto poslání."
Zamračila se. "Jakému poslání?"
Položil si prst na rty. "Vlastně bych věřil, že bude na straně Yamata."
"Tak?" naléhala naštvaně. "Jakému poslání?!"
Zadíval se do staré knihy. "Tenhle kluk nese veliké břímě, říkalo se, že právě syn Vody a Ohně, bude rovnováhou celé země."
Byla zticha. Docházelo jí, že toho o něm ví mnohem míň, než by chtěla.
Záhadně se usmál. "I ty máš svůj osud -" zarazil se a knihu zaklapnul. "To musíš zjistit sama."
"Jistěže. Nikdo nezná svůj osud, dokud do něj nespadne," řekla.
"Nikdo he nesmí znát," opravil ji a vyšel z místnosti.
Trochu se zamračila a pak vyšla za ním.
"Co se mračíš?" ozvalo se z místnosti, odkud se linulo teplo.
"Prostě se mračím, to je dnes zakázané?" šla za hlasem.
"Ale jistě že ne, ale je to důkaz nedůvěry, nebo toho že se ti něco nelíbí," stál u pultíku a cosi krájel a sem tam něco hodil do hrnce. Naproti byl krb.
Začmuchala. Pak jí zakručelo v břiše.
"Chceš?" ohlédl se na ní a po pultu k ní poslal talíř a flákem čerstvého masa.
Oblízla se. "No, příjde na to... co to je."
"Kuře," řekl prostě a dál se věnoval vaření.
"Tak to pak jo," souhlasila a v jejím hlase zaznívalo nadšení.
Přisednul si k ní s talířem horké dobře vypadající polévky. Když jedl, nespouštěl z ní oči, jen sem tak pohlédl, kam máčí lžíci.
Spokojeně se cpala polévkou. Pak si všimla jeho pohledu. "Co?"
"Nic, jen si hezčí než jsem si představoval," pokrčil rameny a sklopil zrak. V tu chvíli do místnosti vběhl Yamato. "Raymonde, já mám šílenej hlad," řekl a vzal si hrnec polévka přes sebe a začal jíst.
Naštvalo ji, jak si vzal hrnec. "Že se nestydíš!"
Pohlédl na ni vykolejeně. "Dělám něco špatně?" zeptal se Raye. "Nevím," pokrčil Ray rameny a široce se usmál.
Založila si ruce na hrudi. "A co já? Jsem vlkodlak, ne ženská, mám ještě pořád hlad. A ty si prostě ten hrnec postavíš před sebe a začneš pakovat!"
"Vadí ti, že jsem si zval hrnec?" zeptal se překvapeně a zíral na ni.
"A že z něj jíš, ano," odsekla naštvaně. "To nemáš ani trochu slušného vychování?!"
"Nikdy jsem ho nepotřeboval," našpulil rty a vzal hrnec na oheň. Vzadl si do velké mističky a sedl si zpět. "Lepší?"
"Jo, lepší," řekla, ale pořád její hlas zněl naštvaně. "A nešpul na mě rty, nebo uvidíš."
"A co?" zamračil se a pohlédl na ni.
Pokrčila rameny. Pak se trochu pousmála.
"Co?" zavrčel a sledoval ji.
Usmívala se. Upřímně. Líbilo se jí ho zlobit.
"Nech si to tedy pro sebe," zabrčel a začal hltat chladnoucí polévku. "Mrzutý je vždy po ránu," přitakal Ray a vysloužil si ošklivé spaření Yamatovývh očí.
"Vidím," přitakala.
Ray se rozesmál a Yamato na něj cosi nesrozumitelného pokřikoval, ten mu stejně zvláštně odpovídal.
Spectra se pousmála.
Ren se pomalu doplazil do kuchyně. "Je tu moc křiku," zamumlal a ustlal si na lavici u zdi.
Zadívala se na něj. "Taky tu nejsi sám."
"To však neříkám," posadí se, ale jeho oči jsou stále zavřené. "Příště mi vytři i ostatní místnosti, něž jen chodbu," poradí mu Ray škodolibě.
Nadzvedla obočí.
Ren se zvedl a šel ke stolu, stále se zavřenýma očima. "Pamatuje si to tu nazpaměť," prozradí Ray.
"Jo," přisvědčila. "To vidím. Asi tu trávil hodně času, že?"
"Deset let," přisvědčil, "Od svých čtyř let."
"To je na dítě dost dlouho," trochu se zamračila. "Proč tu byl?"
"Učení magie," pokrčil rameny, "Taky kvůli ochraně."
Zadívala se na něj. "Někdo ho chtěl či chce zabít?"
"Je to rovnováha," připomněl ji. "Yamato ho sem přivedl." Až teď Ren otevřel oči. "Yamato?" V tom se Yamato zakuckal a sklesl k zemi. "Ray... Měl sis dávat pozor sakra."
Katherine nadzvedla obočí. "Tohle se stává často?"
"Co přesně?" zeptal se zcela uvolněný Ray. Yamato a Ren na sebe jen zírali.
"Že se smrtka málem udusí," zaculila se.
"Běžné," pokýval hlavou a zasmál se.
"Tak proto říkal sadomaso! Jindy se zadusí!" vybouchla smíchy.
"Na to bych nesázel, ale jednou se zabije sám," přidal se a pohledy se přemístili na ty dva, co se smáli. "Yamato, to ty jsi mě sem přinesl? To ty jsi mě zachránil po smrti mých rodičů?" Yamato na něj jen lítostivě hleděl. Nic neříkal.
Po chvíli se přestala smát.
Yamato na něj zíral, vlastně se zdálo že přestal vnímat. "To bude zajímavé," zašvitořil Ray.
"Asi ano," přisvědčila.
Ale Yamato stále nic neříkal. Ren propadal panice a Ray mezi mini těkal pohledem.
"Nechcete se se mnou jít někdo projít?" nabídla jim únikovou situaci.
"J-já půjdu," zvedl se Ren. Poodešel od stolu a zatřepal hlavou. Poté vyšel z místnosti.
Katherine šla za ním.
Vyšel na terasu, kde se zahleděl d vycházejícího slunce.
Bylo to poměrně romantické, ale to Katherine ignorovala. I když... pro Rena to možná bylo pěkné. Romantická chvíle s pěknou ženou, o samotě...
Zhluboka dýchal a pak se zahleděl na sluncem ozářenou ženu.
Stála směrem ke slunci. Slunce vypadalo trochu jako zářivá svatozář, která vykukovala zpoza rudých vlasů. Dívala se někam pryč a čekala. Vypadala uvolněně a klidně. Na obličeji se jí utvořily jemné pihy od sluníčka za včerejška.
"Vypadáš božsky," vylítlo mu nechtěně z úst.
Podívala se na něj. Překvapeně pootevřela ústa. "Jo, díky," začervenala se. Jak slunce pomalu vycházelo, ozářilo zezadu její krásné křivky. "Takže," odmlčela se. "Kam bys chtěl jít?" zeptala se ho a strčila si za ucho pramínek rusých vlasů.
"Kamkoli chceš, to ty jsi chtěla ven ne?" usmál se a pročísnul si vlasy.
Usmála se na něj. "Mě je to jedno. Neznám to tu."
"Pak ti něco ukážu," usmál se a sešel z terásky.
Následovala ho.
Procházeli lesem a šli stále hloub a hloub.
Následovala ho. Moc se jí nelíbilo, že jsou tam tak sami, ale zvládala to.
Po chvíli se ošil. Vítr se zvedal a on stéle pokračoval k míst, kam často utíkal, když chtěl být sám.
Šla za ním. Nevěděla, kam ji vede.
Pak se museli dostat přes houští a nakonec se vynořili na břehu průhledného rybníka, který byl prorostlí vysokou trávou. Šlo vidět až na dno.
Překvapeně zírala. "Páni!"
"Není to nádhera?" zašeptal a sundal si košili.
"Jo, je," fascinovaně se rozhlížela.
Vysvléknul se i z kalhot a bot a skočil do vody. Byla teplá. "Tohle je bývala sopka," křikl na ni a ponořil se.
Zasmála se. Pak se i ona svlékla ze svršků a vlezla si do vody za ním.
Voda vůbec nepáchla sírou, ale voněla bylinkami, voněla čistotou. Ren švihl rukou a voda se jako sprška všude po hladině roznesla.
Usmála se a zhluboka se nadechla. "Nádhera."
Usmál se. Kouzla miloval, stejně jako svůj prozatím klidný život. "Jak ses vlastně stala vlkodlakem?"
Podívala se na něj. "Moje matka byla..." zamyslela se. "Otec o ní říkal, že měla spoje s podsvětím. Vlkodlaci mít totiž normálně potomky mít nemůžou, ale já se tak už narodila. Proměna je příliž brutální a asi ve čtvrtém měsíci vlkodlačice vždy potratí," informovala ho.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama