"Každý je poutníkem, poutníkem svého života. Hledáme tu pravou cestu a s každým krokem zanecháváme stopy
- v místech kde jsme byli, v lidech, které jsme poznali a činy, jež jsme učinili…"
~ Doctor, Stvořitel a Scientist

Goodbye

26. září 2014 v 17:48 | Stvořitel
Pár slov na začátek: Připravil jsem si pro vás povídku. Je krátká a dost mi hraje na emoce.. mám jí rád.
Vznikla díky písničce, která mě taktéž u srdíčka zasáhla.

Pokud vám nevadí poslouchat song a číst dohromady nevadí.. pak doporočuji si k tommu pustit!


Goodbye

Svíral jsem chladné tělo svého nejlepšího přítele a rivala. Jeho zelené oči byla bledé, bez lesku, který, tam jindy byl. Jeho rty byly bez barvy, i přesto že jindy by je měl rudě vy-rýsované. Jeho pokožky byla bledší než obvykle. Tělo měl bezvládné, jindy by sebou škubal a přetékal by energií.
Ale teď mi ležel v náručí na zelené louce, kterou vždy miloval. Ležel bez známky života.
Po tvářích mi stékali slzy, bylo mi to jedno. Okolo mě se seskupovali lidé, nikdo mě však od mrtvého těla nezvedal. Hleděli na to jak jsem se skládal a propadal černým myšlenkám.
Uplynulo spoustu času, slunce se přehouplo nad obzor - tuhle denní dobu on vždy miloval. Slzy se opět probojovali ven a já se opět utápěl v smutku. Bylo to jako by mi chyběla nějaká část. Byla to tupá bolest, která neustávala, byla tu pořád.
Slunce svítilo na jeho tělo. Jeho bledší a bledší kůže se v paprscích zalesklo. Na rameno mi dopadla tíha něčí ruky. Svůj pohled jsem však od již nestárnoucího těla nezvedl. Přes hlavu mi byl přehozen šátek, tím dotyčný skryl můj obličej přede všemi, co tu zbyly.
"Přál bych si, aby to viděl," zašeptal jsem a stisk ruky dotyčného zesílil.
"Vidí," řekl pevně hlas, který jsem kdekoli pozval. Byl to muž, který prošel tím samým, co já. Stáhl jsem si šátek a pohlédl muži do očí. Jeho oči byly zahalené do lesklého obalu a bylo vidět že, se přemáhal, aby se smutku nepodal.
"Vidí vše, co chceš," položil si ruku na srdce. Položil jsem jemně jeho tělo na zem. Postavil jsem se a pohlédl do tvrdých očí muže, který nás téměř vychoval. Očí muže, který si prošel těžšími situacemi. I přes zdlouhavé zdráhání jsem ho objal a skryl svůj obličej v saku menšího.
Když jsem se podíval na tělo přítele, zabolelo to. Vedle leželi nosítka a přátelé ho na ně pokládali. Když je zvedli jeho ruka visela přes okraj. Přistoupil jsem k nosítkům a jeho ruku položil na jeho hruď. Jeho oči stále hleděli k nebi. Co asi vidí? - pomyslel jsem si a rukou přejel po jeho víčkách, ty se pod tíhou a tlakem mých prstů zavřely.
Otočil jsem se zpět k muži, který na mě čekal. "Je na čase jít dál," řekl tiše a já přikývl. Vydal jsem se pryč od místa, které by mi ho připomínalo. Vydal jsem se vstříc světu, který mi sebral přítele, vydal jsem se dál, aby mu mohl ukázat vše o čem snil.


Zůstaň navždy v našich srdcích...





Pár slov ke konci: Rád bych aby jste mi řekli, co si o té povídce myslíte. Jetli se vám líbí... jetli ne... popřípadě proč...
rád bych slyšel váš názor :)

Stvořitel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alison Alison | 6. prosince 2014 v 0:50 | Reagovat

Myslím, že je to dobrá povídka. Jen mi chybí vysvětlení, kdo je ten záhadný muž. Jinak nemám co vytknout :).

2 Stvořitel Stvořitel | Web | 6. prosince 2014 v 16:52 | Reagovat

[1]: Občas se něco musí nechat lidské fantasii - mimo to - záměrně není řečeno kdo to je :-) Protože ne vždy na vše dostaneme odpověď... navíc jeho vyzrazení by narušilo celou atmosféru a "povídka" je o pocitech toho, jenž to vypráví... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama